1. Úvod
Máme-li se se zabývat pojetím člověka, zcela jistě jsou pro náš život nejdůležitější pohledy současné. Avšak zároveň nelze pomíjet názory, jež se objevovaly v minulosti, neboť bez nich bychom dnešní vnímání člověka nejen nepochopili, ony by tyto současné konstrukce zřejmě vůbec nevznikly. Nutno říci, že pojetí člověka v minulosti nikdy nebylo jednotné, a moderní doba místo sjednocení názorů přinesla jen mnohem větší rozmanitost. Tento krátký přehled zcela jednoznačně nebude schopen podchytit problematiku v celé její šíři. Omezí se jen na některé obecné rysy. I tak by práce přesáhla předpokládaný rozsah, proto bude důraz kladen zejména na náš kulturní prostor. Nutno také podotknout, že jakékoli hodnocení dob minulých vždy s sebou nese určitý stupeň spekulativnosti, neboť naše poznání je pouze zprostředkované. Riziko zkreslení reality roste tím více, čím hlouběji se obracíme do minulosti. Zároveň je nutno mít na paměti, že pojetí člověka úzce souvisí s vnímáním světa, kosmu, lidské společnosti, života a jeho smyslu vůbec v dané době.
2. Starověk
Naše informace o nejstarších civilizacích jsou jen velmi kusé a působí dojmem, že se člověk sám sebou jako individualitou příliš nezabýval. Ostatně pokud vůbec lze vypozorovat nějaký trend ve vývoji představ člověka o sobě samotném, tak je to právě rostoucí důraz na individualitu, který v dnešní době kulminuje. Jedním z možných důvodů může být fakt, že člověk mnohem bezprostředněji vnímal pocit ohrožení vyplývající jednak z pro něj nepřátelského okolí, jednak z potřeby zajistit si stravu a základní životní potřeby. Na přemítání o sobě mnoho času nezbývalo. Automaticky to vedlo k potřebě se sdružovat a společenství mělo mnohem větší význam než jeden člověk. Jednotlivec mnohem více vnímal své sepjetí s kolektivem a uvědomoval si, že bez něj by nepřežil. Společenství tvořilo organismus, který musel přežít za každou cenu, obětování jednoho života se nevnímalo jako něco nepřijatelného. Organizace společnosti již byla horizontálně strukturovaná. Pokud se věnovala pozornost jednotlivci, pak se jednalo vždy o příslušníka vůdčí elity. Řadovému členu již taková pozornost věnována nebyla a život příslušníka jiné komunity již vůbec nestál za pozornost. To vedlo ke snaze vytvářet větší organizační celky, říše. Ty pak poskytovaly zázemí většímu počtu lidí na jedné straně, a vedly k větší horizontální diferenciaci na straně druhé. Obzorem člověka byla služba společenství ve jménu elity, v konečném důsledku služba božstvům, přičemž v některých kulturách byly elity zbožštěny. V zásadě zde tedy máme dvojí pojetí člověka. Smyslem elit bylo vládnout a podmaňovat, smyslem existence ostatních bylo elitám sloužit a pomáhat v naplňování jejich cílů.
3. Antika
Antika je pro nás velmi důležitá, protože naši kulturu přímo ovlivnila. Antičtí filozofové jsou dodnes citovaní a jména jako Sokrates, Platón, Aristoteles, Demokritos, Thales, Pythagoras, Archimédes aj. tvoří základ našeho myšlení, na němž byla mnohem později vybudována věda, samozřejmě ovlivněná i mnoha pozdějšími mysliteli. Byť antika spadá do období starověku, informace i odkaz jsou mnohem rozsáhlejší. Důraz je, v kontrastu se středověkem, kladen na pozemský život. Uznává se sice i existence posmrtného života, ale jedná se o záležitost ponurou a celkově se nejedná o stav, na nějž by se měl člověk těšit. Přežívající duše člověka je pouhým stínem. Výjimkou je pouze možnost být přijat mezi bohy, avšak tato výsada je opět vyhrazena jen úzké elitě. Antický polyteismus nabízí bohy nedokonalé, s mnoha špatnými lidskými vlastnostmi, kteří navíc mnohdy bojují mezi sebou. Proti člověku však mají jednu obrovskou výhodu – jsou nesmrtelní. Člověk by měl být ve svém jednání opatrný, aby bo hy nerozhněval. Pokud taková situace nastane, je možné božstva opět oběťmi udobřit. Nakolik antický člověk přemýšlel o smyslu své existence, není tolik patrné. Existují i velmi vyhraněné školy, např. Epikurejci, kteří smysl života spatřovali v dosažení slasti. Opačným pólem je Diogenes žijící v sudu.
Antické Řecko je také kolébkou demokracie. Přesto dnešní představy o rovnosti všech lidí nejsou s tehdejším myšlením srovnatelné. Byla to otrokářská společnost a práva se týkala pouze svobodných občanů. Otrok žádná práva neměl, jeho jediným úkolem bylo sloužit. Postavení to rozhodně tedy nebylo záviděníhodné, přesto se domnívám, že propaganda pozdějších státních zřízení otrokářství příliš démonizuje. Běžné životní podmínky otroků zase tak neúnosné až na výjimky nebyly. Ani případy, kdy otroci dostali svobodu, nebyly ojedinělé. Naše představy o tehdejším způsobu života jsou silně zkreslené a nemůžeme jej posuzovat dnešními měřítky. Zajímavá je z tohoto pohledu například zmínka v Bibli, kdy pán šel prosit Krista za uzdravení svého služebníka. Bezcitný otrokář, tak, jak je nám dnes vykreslován, by se asi takto nechoval.
Souhrnný pohled na období antiky nám ukazuje již konkrétnější představy jak správně prožít život, i když v mnoha směrech rozdílné. Velmi rozdílný je také vztah k tra nscendentnu, jež nás přesahuje. Velmi zřetelný je rozdílný pohled na svět mezi materialisticky smýšlejícími Sokratem a Aristotelem na straně jedné a idealistou Platónem, generačně vklíněným mezi oba předešlé. Ještě markantnějším kontrastem k Platónovi jsou myšlenky Demokritovy, který svou představou atomů stojí na počátku pozdějších čistě materialistických filosofií. Neustále však zůstává ono živě vnímané sepjetí s komunitou, za niž je jedinec schopen a ochoten položit život. Myslím, že nás dodnes dokáže oslovit hrdinství Řeků vedených králem Leonidem čelících obrovské početní převaze Peršanů roku 480 př. n. l. v thermopylské soutěsce. A stejnou odvahu a smysl pro čest museli prokázat později i Římané v těžkých bitvách proti Hannibalovi.
Zcela jiný pohled na člověka a smysl života předkládá židovství. Jedná se o první vyhraněné monoteistické náboženství. Člověk je dle něj stvořen k podobě Boha. Smyslem jeho života zde na zemi je plnit boží vůli a dodržovat zákony. Aby toho byl schopen, patří k jeho úkolům boží zákon studovat. Odměnou je po smrti život věčný v božím království. Území obývaná Židy se stala římskou kolonií. S Římem jsou neoddělitelně spojeny události kolem života a ukřižování Ježíš Krista a vznik křesťanství. Přes kruté pronásledování prvních křesťanů se křesťanství nakonec stává oficiálním římským náboženstvím, byť ve značně zdeformované podobě. Křesťanství je v podstatě jen nástavba na původní židovské náboženství. Jeho hlavním poselstvím je poselství Lásky. Lásky k bližnímu a lásky k bohu. Židovský bůh vykreslený ve starém zákoně je nemilosrdný a tvrdě trestající každý prohřešek, je také velmi tvrdý až krutý k nežidovské populaci. Novozákonní bůh je chápající a tolerantní, a je ochoten pod svá kří dla přijmout i nežidovská etnika. Tolerance má ovšem své meze, své prohřešky proti božímu zákonu a boží vůli musí hříšník napravit, jinak je mu cesta do božího království uzavřena.
4. Středověk
Počátek středověku je provázen příchodem Slovanských kmenů do střední Evropy a nástupem feudalismu. Teprve od této chvíle má smysl sledovat dění na našem území. Původní polyteistické pohanské náboženství člověka úzce svazovalo s přírodou a přírodními ději. Stále přetrvává úzká vazba jednotlivce na komunitu a klade se důraz na prospěšnost celku. Ani slovanští bohové nejsou „dokonalí“, ale v porovnání s antickými božstvy jsou k lidem mnohem vstřícnější a pomáhají jim na cestě životem. Řídícím principem tedy není strach, ale spolupráce. Člověk sice musí plnit své povinnosti, ale jinak si může pozemský život užívat v radosti. Své myšlenky člověk věnuje životu zde na zemi. Jsou pevné svazky mezi generacemi v rámci rodiny i mezi sousedy. Na počátku sice mají společenství své stařešiny, ale neexistuje žádný pevný státní útvar a diferenciace společnosti není velká. Postupně se utvářejí větší správní celky a vznikají první státní útvary.
Zásadní zlom nastává po příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří na naše území přinášejí křesťanskou ideologii, a sice původně jeho východní formu. V té době již narůstaly rozpory mezi východní a západní církví, ale rozdíly nejsou pro tuto práci tak podstatné. Křesťanství odvrací lidi od pozemských problémů a jejich mysl a snažení orientuje na život posmrtný. Pozemský život musí člověk poslušně prožít v postavení, které je mu určeno bohem. Je-li člověku určeno podřízené postavení, nemá se snažit o změnu, ale má plnit příkazy vrchnosti. Život na zemi může být lopotný a těžký, ale odměnou je po smrti radostný život věčný. Vzpurný člověk propadne peklu a strádání. Kladem křesťanské ideologie je důraz na rodinu, morálku a umírněnost ve spotřebě. Bohužel v praxi se křesťanské církve svým ideálům postupně vzdalovaly. Se vznikem měst a větších státních útvarů se prohlubovala diferenciace společnosti, a tím také rozdíly v životní úrovni. Postupně vzniká bohatá vrstva m ěšťanů, tedy lidí, kteří vlastnili rozrůstající se majetek, i když nepatřili k šlechtě. To samozřejmě vedlo ke snaze užívat si radovánek již v pozemském životě. Klérus na tom nic špatného neviděl, vše se omluvilo vůlí boží. Ostatně na území našeho státu vždy panovala myšlenková pestrost a dokonce i určitá volnost. Na druhé straně ti, kdo příliš vybočovali, bývali odsuzováni nejen k těžkému žaláři, ale i k trestům hrdelním. Další mezníky ve vývoji na našem území tvoří doba husitská, a pak doba pobělohorská (spadající již do období novověku), kdy plnou vládu nad myšlenkami i osudy lidí získala římská církev.
Celý středověk provází aristotelovský pohled na okolní svět rozdělený na fysiku a metafysiku. Podobně i křesťanští myslitelé (např. Tomáš Akvinský, Anselm z Canterbury) dělí svět na materiální, poznatelný, a na transcendentní, který lze přijmout jen pomocí víry. Člověk je smrtelné tělo a přežívající duše, avšak její nesmrtelnost je podmíněná splněním podmínek pro přijetí do božího království.
5. Novověk
Novověk je provázený nástupem kapitalismu, zrušení nevolnictví vzbuzuje dojem větší svobody člověka. Období novověku zahajuje renesance, která opět klade důraz na pozemský život a myšlenky na život posmrtný upozaďuje. Postupně se rozvíjí věda a aristotelovské paradigma se mění na Newton-kartesiánské. Fyzický svět je vnímán mechanisticky jako dobře seřízená stroj a zdá se, že je možné pomocí vědecké metody dospět k jeho úplnému poznání. V pohledech na fyzický svět, chápaný jako přirozený, náboženství o své pozice oproti vědě ztrácí a zůstává mu pouze svět transcendentní (označovaný za nadpřirozený), zabývající se lidskou duší, která se mechanistickému pojetí vzpírá.
Revoluci způsobují nové technologie využití energetických zdrojů. Prudce se rozvíjející technika umožňuje nebývalý materiální blahobyt a duchovní svět se pro běžného člověka stává stále méně atraktivní. Člověk je stále vnímán jako tělo a duše, ale náboženství se odděluje od každodenního života a redukuje se pouze na návštěvy kostela, které se stávají stále více formální, stejně jako odříkávané modlitby. Stává se to pouhou součástí bontonu a vnitřní smysl se postupně vytrácí. Další vážnou ránu křesťanskému pojetí člověka dává v 19, století svými pracemi Charles Darwin a Alfred Walace, jež stáli u zrodu evoluční teorie. Vypadá to, že se věda s náboženstvím definitivně vypořádala, a odsoudila jej k zániku jako středověké tmářství. Člověk se poprvé po dlouhé době vývoje obešel bez boha, což mu přináší obrovský pocit uvolnění a svobody. Předkládá se zde v podstatě samovolný vznik živých organismů z prvotní hmoty. Člověk je zařazený do jedné somovolné vývojové linie spolu s ostatními živo čichy. Samostatná duše člověka se bere jako nepodložený výmysl a duševní pochody člověka se vnímají jako něco, co je spíše na obtíž radostnému pozemskému životu. Posmrtný život se považuje za nepodložený nesmysl, a kdo se takovými myšlenkami zaobírá, je duševně nemocný a měl by být léčen. Psychiatrie a psychologie utrhly další kus půdy dříve ovládané církevními hodnostáři. Marx přichází s čistě materialistickou filosofií a vznikají i první státy organizované podle jeho myšlenek.
6. Závěr
Zdálo se, že vítězství hmoty je neodvratné. Leč potřeba spirituality je člověku vrozená a nedá se zcela potlačit. Vedle Marxe tvořila celá řada dalších filosofů, vzniká mnoho církví a sekt, řada různých názorů a koncepcí se stává téměř nekonečná a hlavně velmi nepřehledná. Jedno je jisté, ke konečnému poznání o naší vlastní podstatě máme ještě velmi daleko. Relativistická a kvantová fyzika, stejně jako poznatky na subatomární úrovni rozhoupaly zdánlivě stabilní svět Newton-kartesiánského paradigmatu. Je téměř jisté, že svět funguje jinak, než si dnes představujeme. A nové poznatky o okolním světě se určitě také budou promítat do představ o nás samotných.
* * * * *